Jihočeské
Zelenenoviny.cz

Na věži proběhla výměna oplechování, přičemž to původní bylo měděné a měď dělala vzhledově „nepříjemné“ skvrny na fasádě. Stavbaři okopali soklovou část věže a znovu ji omítli vhodným materiálem. Stavbyvedoucí uvedl, že použili speciální trassové malty, které regulují vlhkost ve zdivu a prodlužují jeho životnost.

 

Velkou pozornost firma věnovala sgrafitům neboli štukovým psaníčkám. „Věž má obnovená psaníčková sgrafita. Což je ovšem zajímavé, ony nejsou původní, ta stavba je ze 16. stolení, ale ta sgrafita jsou tam od poloviny 20. století,“ vysvětluje Luboš Dvořák, mluvčí města Tábor.

 

Dělníci doplnili chybějící části štukové výzdoby, odstranili mechanicky i chemicky probarvení od měděnky, odstranili lišejníky a mechy. Celou fasádu zakonzervovali a zpatinovali. Při revizi celé stavby firma zjistila, že šindelová krytina už je dožilá, musela se vyměnit. Původní byla smrková z počátku 90. let minulého století. Novou krytinu, kterou věž dostala, tvoří modřínové šindele. Životnost by měla být kolem 50 let. Tesařská konstrukce střechy byla natřena bezbarvým ochranným nátěrem proti hnilobám, houbám a dřevokazným broukům. Rekonstrukce byla dokončena v prosinci 2020.

 

Role vodárenské věže byla pro středověké město zásadní. „My jsme sice nedaleko údolní nádrže přehrady Jordán, která vznikla v roce 1492, ale hospodyně si tam musely chodit pro vodu daleko a říkalo se, že nedovedeš vody na Tábor, protože Tábor leží na ostrohu, na kopci. Ale počátkem 16. století dokázal tzv. mistr vody pomocí středověkého čerpadla, tzv. trkače vytlačit z původní vodárny vodu do výšky 32 metrů. Voda se vytlačovala do této věže a pomocí dřevěného potrubí se distribuovala do deseti kašen. Sedm z těch kašen máme dosud zachovaných,“ dodává Luboš Dvořák. Opravená věž se tak stává další významnou památkou a cílem turistů.

 

 

Redakčně upraveno.

Zdroj: Město Tábor a  iVodárenství.cz 

Foto: iVodárenství